Mluviti stříbro - Vzpomínkové vyprávění

Jméno Jiřina Jirásková má svou váhu. Je si toho vědoma a dokáže si udržet odstup. Snad je to i další ochranné zbarvení, opatrnost před zbytečnou zranitelností.
Své city, ty zářivé i ty žalostné se snaží zvládat s rozumem. Zdravého rozumu si vysoce váží. Čím dál víc, protože pomůže, když srdce bloudí.
Malá žena s velkou vůlí. Vůlí pracovat a přežít i svou vlastní nenadálou samotu.
A přece – vzpomínám si na naše ranné setkání. Dokončila jsem právě svou knižní prvotinu, Jiřina Jirásková byla jednou z jejích aktérek. Plakala, protože ji opět, pokolikáté už, po zásahu moci, vyškrtli z obsazení na novou roli. „Jak se bude ta knížka jmenovat?“ zeptala se tiše. „Život je kulatý.“ Hořce se usmála: „No vidíte a mně se zdá pořádně špičatý.“ Uběhlo třináct let. Myslím, že jsem přece jen měla trošku pravdu. Život je kulatý, paní ředitelko.