Zatím dobrý - Mašínovi

Zřejmě žádná událost z našich moderních dějin nevyvolává tolik otazníků a protikladných soudů jako „případ“ bratrů Mašínových. Jaké stanovisko zaujmout k tomu, co se tehdy stalo?
Kniha Jana Nováka Zatím dobrý je bezesporu strhující četba. Napínavý příběh, hrdinové, dobrodružství. Ti hrdinové jsou navíc postavami našich nedávných dějin a jsou vylíčeni kladně, bez dvojznačností, ironie, skepse. Takový přístup je přece docela zvláštní a neobvyklý. Většinou se na naše vlastní dějiny díváme raději s nadhledem a odstupem.
I když posluchače příběh bratří Mašínů a především jejich útěk na západ a takřka neuvěřitelně dobrodružná anabáze přes východní Německo uchvátí a nadchne, neměli by zapomínat, že jde o román, o fikci. V nekonečných sporech o bratry Mašíny a význam jejich odbojové činnosti proti komunistickému režimu jakoby někteří novináři či politici znali právě jen verzi, kterou podává Jan Novák. On je ovšem spisovatel a má plné právo na autorskou licenci a na výstavbu příběhu tak, jak uzná za vhodné. Že Jan Novák takřka ve všem líčí příběh bratří Mašínů podle memoárů, které oni sami napsali a podle rozhovorů, které poskytovali, a navíc ještě leccos přikrášluje, je zkrátka jeho autorská metoda. Měřítkem může být jen dílo samotné a jeho literární kvalita. Jenomže jeho kniha těžko může být chápána jako slovo k debatě o našich dějinách. I když ambice autorova asi taková byla a trochu na zapřenou se v aktuální diskusi o bratrech Mašínech angažuje také. Svědčí o tom například úvahy a vnitřní monology, jež nechává projít hlavou svým hrdinům a v nichž oni jakoby už tehdy, na počátku padesátých let v duchu shledávají argumenty na obranu svých skutků a vypořádávají se s kritickými hlasy, jež ve skutečnosti zazní v diskusích vedených o čtyřicet nebo padesát let později. Ve skutečnosti totiž leccos bylo trochu jinak, než jak na to bratří Mašínové po letech vzpomínali a jak to Jan Novák vypráví. Opravdu zainteresovaný čtenář nebo posluchač o tom může najít řadu informací v dnes již skutečně rozsáhlé „mašínovské“ historiografii. Bratři Mašínové, Milan Paumer a další jistě byli odhodlaní a nebojácní lidé, rozhodnutí postavit se komunistickému režimu (a velmi pravděpodobně opravdu i dostát pověsti a památce svého otce). Že ale jejich konkrétní činy režimu žádné velké škody nezpůsobily a že debata o etickém rozměru jejich akcí a o mrtvých, kteří jejich činnost provázejí, je zcela legitimní a rozhodně neznamená popírání oprávněnosti odporu proti komunismu včetně odporu ozbrojeného, by snad mohlo být také uznáno. Jejich útěk do západního Berlína ovšem skutečně mimořádnou událostí byl a ve své době také vyvolal přiměřenou pozornost. Byl ovšem více než čím jiným projevem a výsledkem těžko uvěřitelné neschopnosti a naprostou blamáží východoněmeckých policejních sil. Odhodlanost a nebojácnost uprchlíků v tom příběhu jistě ale hrála také důležitou roli.
Jsou tedy bratři Mašínové a jejich spolubojovníci nutně takovými ikonami boje proti komunismu, za jaké je mnozí – a jistě i oni sami sebe – považovali a považují? Spíše ne. To ale neznamená, že je takovými nemůže ve svém románu vidět spisovatel a už vůbec to neznamená, že se takový román dobře nečte – nebo neposlouchá.