Babí léto Jana Wericha

„Babí léto Jana Wericha“ přináší premiéru několika neznámých zvukových dokumentů pro všechny příznivce Werichova vyprávění.
Dopis Shakespearovi nahraný v roce 1964 vyšel tiskem až v roce 1969 jako předmluva Werichovy úpravy Shakespearova Jindřicha IV. Falstaffovo babí léto a je dodnes velmi živoucím připomenutím jedinečné schopnosti Jana Wericha srozumitelně a poutavě vyprávět o velkých tématech alžbětinského dramatika v souvislosti s naší dnešní (tehdejší) dobou.
Werichovu vzpomínku na uvedení Shakespearovy Bouře na Broadwayi v roce 1945 pro Československý rozhlas zachytil herec Karel Pech v Praze na Kampě na konci čtyřicátých let.
„Dalším cenným zvukovým unikátem jsou „rozhovory“ - ze šedesátých let z brněnského studia Československého rozhlasu - o Werichově mládí, studiu práv, přátelství s Jiřím Voskovcem,“ doplňuje editor Robert Tamchyna a upřesňuje, „rozhovory jsou sice většinou inspirujícím monologem, ale dnes také zároveň jedinečným dokumentem Werichových vzpomínek na začátky rozhlasového vysílání.“
William Shakespeare znovu po letech, smích Osvobozeného divadla anebo vzpomínka na Jiřího Voskovce, nejlepšího mužského na světě – vzácné fragmenty, které se dochovaly na kazetě diktafonu novináře Jiřího Janouška z konce sedmdesátých let „babí léto Jana Wericha“ na CD uzavírají a přibližují alespoň malý – dosud neznámý zvukový a velmi osobní - zlomek setkání, z nichž vychází Janouškova kniha “Rozhovory s Janem Werichem.“
Robert Tamchyna
Když jsem se začal scházet s Janem Werichem a připravovat knížku rozhovorů, měl jsem trému. Historii Osvobozeného divadla i peripetie jeho života jsem znal jen povrchně. Ukázalo se, že to ode mne nečeká, že nechce vnášet pořádek do divadelní historie, že ho zajímá z odstupu uvažovat o tom, co prožil. Při prvních schůzkách mě zneklidňovalo, když nastalo ticho a já si nebyl jist, jak dál, později jsme seděli mlčky celé minuty. On byl rád, že pracuje, přemýšlí a má někoho, kdo poslouchá, reaguje, ale neruší. Když jsem to pochopil, ulevilo se mi a učil jsem se rozeznávat, kdy mám být zticha, protože přemýšlí, a kdy mám mluvit, protože potřebuje nový impulz a navázat nit. Ozařováním poškozený krk měl zašpuntovaný slavíkem, který ho tlačil a často ho odkládal, i když pak jen sípal a jeho nezaměnitelná dikce byla ta tam. Nahrané kazety jsem proto přemazával, uchovávat je nemělo smysl. Ale záznam z našeho prvního setkání, kde mluví se slavíkem, jsem si schoval, a z něj pocházejí tyto nahrávky.
Jiří Janoušek