Tekuté krystaly

Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru implantovaného v mozku byl zcela jednoznačný. Měl jsem toho blba v zaměřovači své ostřelovací pušky a stiskl jsem spoušť. Mé doživotí trvalo jen do chvíle, než jsem se jakýmsi omylem svezl s drogovou královnou ven. A pak to teprve začalo být smrtelné.
Šli po mně z NSA. A nechtěli mě mít zpátky ve vězení, ale v márnici. Možná by mě dostali během dvou dní, kdybych ovšem předtím nebyl jedním z nich. A navíc s procesorem v hlavě. Miliony operací za vteřinu, takže to měli trochu složité, chlapci. A pak už nešlo jen o mé přežití, ale o to, kdo a jak mě dostal do těch sraček.
Své šance jsem odhadoval tak padesát na padesát. Než mi ta krásná černovlasá míšenka přiložila svého služebního glocka k hlavě. Ale ani pak nebyly úplně nulové. Přece jenom to byla ženská. A na ty jsem si věřil.